Každý, kdo je z jižního Valašska asi ví, o čem je řeč. Součástí naší valašské tradice je i to, že Valaši, především jižně od Vsetína, se už od nepaměti častovali různými hanlivými přezdívkami – Pupáci, Česnekáři, Kotrňáci (více o tomto tématu zde). Ale o nikom se po jižním Valašsku nevypráví tolik (většinou špatného, ale i dobrého) jako o “Tarahúnoch”. Tarahúni. Taroši.
Jako Tarahúni se označují obyvatelé tří valašských dědin – Nedašova, Návojné a Nedašovy Lhoty.
Na Wikipedii (!) se dočtete, že “původ tohoto označení sahá do roku kolem 420, kdy Tataři a Hunové (tara huni) táhli těmito vesničkami a podmaňovali si je. Je zde i předpoklad, že si ve vesničce Nedašova Lhota zřídili výměnnou stanici koní, které sloužily jako spojka vojska a centrály” (zdroj).
Je to samozřejmě nesmysl, tou dobou ještě žádná Nedašova Lhota nebyla. Podle mého názoru se název spíše odvíjí od vpádů tureckých (druhá polovina 17. století) a Kuruckých (1703-1709), při kterých Valašsko velice trpělo. Pravda je však taková, že přezdívku Tarahúni mají zdejší lidé proto, že údajně vypadají (resp. vypadali) jako Asiaté a ostatní Valaši si mysleli, že jsou to potomci dávných asijských nájezdníků (Tatarů a Hunů).
Povaha Tarahúnů
Oblíbeným tématem všemožných historek je tarahúnská povaha. Všechny se shodnou na jednom – “Taroši sú blázni!”. Každý už si pod tím ale představí něco jiného.
Osobně moc Tarahúnů neznám, tak jsem poprosil Valachy o pomoc prostřednictvím Facebooku.
Zde předkládám dvě historky o Tarahúnech, kteří jsou podle slov autora “rázovití ludé z ešče rázovitějšího kraja”.
Potvrdil mi hlavně předsudek,že proti Tarošům se nedá hrát fotbal – “raz sme tam hráli fotbal jako Bylnica a rozhodčí proti návojňanom (obyvatelé Návojné) odpískal 11stku (penaltu) a radši zahodil píšťalku a přes jatelinu utěkál pryč”.
Hned připojil i druhou histroku:
“Raz sem byl v Nedašově v hospodě ..tuším sa to menuje u Ivánků a akorát bylo po výplatách a seděli tam dřevorubci a jeden sa tak ožrál a nadával že má malú výplatu tož nastartoval pilu a všecko tam rozřezal stoly,stoličky no řeziny a odřezky enom létaly a my přes okna ven z hospody.”
Svoje vyprávění zcela klidně zakončil větou “jinak je tam krásná příroda ,prostě jak na celém našem Valašsku 🙂 “.
Na internetu je možné najít i další historky od Tarahůnů:
“Tarahúni na nás majú pifku z posledně. Při konci zábavy si brácha o přestávce stúpl doprostřed sálu – (on je takový menší medvěď) – a zařvál hromovým hlasem: „TAROŠI, KDO CHCE PO ČUNI?!?“
V ten moment na něm bylo snáď dvacet domorodců! Štěstí, že sa vidle a podobné předměty na zbrojní pas odevzdávajú hen v šatně. Bylo nás tam asi deset Brumovjanů, a tož sme mu přiskočili na pomoc. Zakúřeným luftem létaly kelímky, krýgle od piva, nadávky a ruční polibky. Brácha řádil jak sibiřský dřevorubec a házal nám knokautované tarahúnské polena k nohám. Nakonec už byl v sále takový mišmaš jak v Ladových obrázkoch a člověk sa mosél dotyčného ptat: „Borče – si Tarahún?“ „Su.“ „Fajn!“ Střih mu jednu a: „Další!!“ (celý příběh zde).